V době, kdy byl Pražský hrad v ruinách a nebyl obyvatelný, pobývali panovníci právě tady. V Klášteře minoritů v centru Prahy. Místo bylo dosud veřejnosti skryto, ale díky Heleně Kohoutové se sem teď může přijít podívat každý.

Jak se stalo, že jste začala oživovat Klášter minoritů ve Štuparské ulici?
Jsou příběhy, které mají velmi dávný začátek. Pro mě vztah k bazilice svatého Jakuba a k celému klášteru začal už ve čtrnácti letech. Milovala jsem hudbu, hlavně varhanní. Moje babička byla varhanice, dirigentka a sbormistryně, takže jsem jí tahala rejstříky, otáčela partitury a pomáhala přepisovat noty. Chodila jsem na varhanní koncerty všude, kde to šlo. Do Obecního domu, do tehdejšího Paláce kultury i ke svatému Jakubovi, kde se konaly slavné nedělní varhanní chvíle. To byl můj první kontakt s tímto místem.

Později v životě jsem využila svůj organizační talent, vztah ke kultuře, umění a hudbě a založila firmu, která rozvíjela zajímavé projekty. A pak jsem se v určité etapě života do Kláštera minoritů vrátila. Tentokrát ale úplně jinými dveřmi než těmi do kostela. Přišla jsem postranními, nenápadnými dveřmi vedle průmyslové školy v Malé Štupartské. Šla jsem chodbou a po schodišti na schůzku. Potkala jsem se tady s člověkem, se kterým jsme si začali povídat o prostoru. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že jsem znovu na místě svého mládí. Že je to místo, kam jsem chodila zpívat k Miriam Němcové a do kostela na varhany. Došlo mi to až později, když se otevřely další dveře a já poznala sál, kterému dnes říkáme sál Jana Lucemburského. Ten název jsem si původně dala sama pro sebe, protože právě tady se podle tradice konala korunovační hostina Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Dnes už ten název zlidověl....

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE